Jen pro upřesnění zdůrazňuji, že uvedené poznatky čerpám z výše zmíněné knihy. Pokud máte o tuto problematiku hlubší zájem, odkazuji vás na ni.

W. C. Smith je ve světě znám jako první člověk, který zpracoval pojem náboženství od samého počátku, jenž sahá do doby počátku našeho letopočtu. Tehdy měl ovšem jiný význam - jednak byl se používal ve formě přívlastku či přídavného jména a vedle toho měl významově blíže ke slovu pietas (zbožnost). Jeho význam se začal postupem času měnit - přes označení rituálu, označení správného a nesprávného náboženství uvnitř církve až po osobní vztah k Bohu. Od 17. století se z něj stává pojem abstraktní. Svůj dnešní význam začal získávat v průběhu 16. - 18. století, v době, kdy Evropa začala přicházet do kontaktu s jinými civilizacemi, což s sebou přirozeně neslo i kontakt s novými náboženstvími. V této době nastala potřeba - potřeba Evropanů - jednotlivá náboženství vymezit. Můžeme říci, že tato tendence do byla do určité míry ovlivněna osvícenstvím, které se svou potřebou racionalizace a neuspokojitelnou potřebou vše pojmenovávat a definovat, jež se ve svých důsledcích projevuje i dnes, umožnilo vymezit hranice náboženstvím, která v té době nebyla ani pořádně prozkoumána, natož pochopena. Většina názvů náboženství (buddhismus, hinduismus aj.) není původní. Buď byly pojmenovány Evropany, nebo jinými svými protivníky. Daná náboženství tato jména časem přijala, a to pouze z toho důvodu, že v kontaktu s naší civilizací se vyskytla potřeba daného abstraktního pojmu. To ovšem nemění nic na tom, že z velké většiny nesouhlasí s definicemi, jež se pod těmito jmény ukrývají.

Tento poněkud zdlouhavý úvod má své opodstatnění. Mnohdy si neuvědomujeme podstatu slov a jejich význam, což se pak odráží v jejich chybném používání, v tomto případě například v kladení pojmu náboženství, který má svůj původ na Západě, na tradice jiných kultur. Snažím se zde ukázat, že potřeba moderního člověka (jenž je odkazem člověka osvícenského) vše pojmenovávat, vše pochopit a racionalizovat, nás dovedla k tomu, že před stanovené definice a pojmy nevidíme pravou podstatu věcí. Měli bychom se smířit s tím, že některé záležitosti přesně definovat nelze. Už by nám to mohlo dojít, zejména po tom, co se vědci již několik desetiletí snaží přijít s všeobecně platnou koncepcí náboženství. W.C. Smith proti tomu brojit, ve svém důsledku se však nakonec dopustil stejné chyby.

Je také nutné si uvědomit, že to pouze my, „lidé ze Západu“, jsme charakterističtí posedlostí definicemi. Dokud nebyla našimi předky nová náboženství objevena, tak právě ta ona náboženství, existující více než několik tisíc let, necítila potřebu definovat se. V žádném jiném náboženství (s výjimkou islámu) až donedávna neexistoval pojem náboženství obsahově srovnatelný s tím, jak mu rozumíme my. Náboženství - tedy víra, kult, rituální praktiky aj. byly nedílnou součástí života, součástí kultury samé; nezastávalo jen jakýsi abstraktní pojem.

Napadá vás, co má za následek vytvoření takového abstraktního pojmu? Podle Smithe je tomu vzdálení člověka od Boha. Neboť vztah člověk - Bůh je transformován do vztahu člověk - náboženství - Bůh. Člověk se vymezuje vůči náboženství, zaujímá k němu vztah a ztrácí tak svůj osobní vztah s Bohem. Toto dokázalo osvícenství.

Abych ale teorii uvedla do praxe, využiji zde příklad zmíněného šamanismu (ač by se mohlo jednat o jakýkoli jiný -ismus). Jak takový pojem vzniká? Inu, řekněme, že se nějaký člověk, badatel, dostane do prostředí, kde jsou praktikovány jisté jemu neznámé praktiky. Pozoruje život skupiny lidí, jejich každodenní rituály, svátky, slavnosti, navozování transu ... naslouchá jejich mýtům, pohádkám či jiným vyprávěním, nechává si vysvětlit, v co daní lidé věří. Po nějakém čase si udělá jakýsi ucelený obrázek a myslí se, že „pochopil“. Napíše odbornou práci, během níž čerpá ještě z jiných dostupných materiálů, aby tak dospěl k určitým „obecným poznatkům“, kterými může svou práci podložit. Dejme tomu, že několik jiných badatelů ve svým pracích zmíní, že žili v šamanském kmeni a že ten praktikoval navozování transu. Pokud toto zmíní většina z nich, vyvozuje se z toho obecný poznatek, že „šamanismus je charakteristický navozováním transu“. Ale co ostatní aspekty? Přinejlepším vám autoři poskytnou definici transu a tím to končí. To je ale problém - badatelé jsou schopni adekvátně popsat pouze to, co vidí, to, co jim jejich mysl umožňuje pochopit. Ale jak může mysl Evropana během několika měsíců pochopit „šamanismus“, který se vyvíjel několik tisíc let ve zcela jiném kulturním prostředí? Je zde tak propastný kulturní rozdíl, že je dle mého názoru opravdu velmi obtížné, ne-li nemožné, je překonat. Důsledek to má ten, že dostane-li se věřícímu - či, v tomto případě, šamanovi - do rukou kniha, kterou uvedený badatel vytvořil, nepozná se v ní. On ji totiž nepsal proto něj, nýbrž pro „západního čtenáře“.

V podstatě je to začarovaný kruh. Úkolem dnešního religionisty je přiblížit společnosti víry jiných lidí. Ač se z pohledu věřícího jedná o něco naprosto nepochopitelného a ač i my tento přístup odmítáme, jakým jiným způsobem by se měl výzkum provádět, aby ho pochopila mysl dnešního západního člověka? Na toto téma je nespočet teorií. Musíme si však uvědomit jedno - ať pod definicemi chápeme cokoli, ať je odsuzujeme jak chceme, jsou třeba. Pokud ovšem hledáte skutečné poznání, pokud se toužíte dostat za hranice racionálních definicí, není jiné cesty, než jakou zvolil Keltoman - jít a zkusit si to na vlastní kůži. Nepozorovat, ale účastnit se.